Popeleční středa
(Mt 6,1-6.16-18)
Vstupujeme do čtyřicetidenní přípravy na slavení Kristova velikonočního vítězství, do doby obrácení a pokání, ale též usebraného rozjímání Ježíšových pašijí.
Sebezápor sám nemusí nutně vést k obrácení, alespoň ne k takovému, jaké od nás žádá Ježíš. Sebezápor vede k tomu, že člověk opět dosáhne sebevlády. To už je jistě plus, byl-li předtím slaboch a otrok. Není to však ještě cíl naší postní snahy. Cílem není jen naše sebevláda, ale Boží vláda nad námi. Pokud by naše postní úsilí skončilo úspěšně, naším překonáním určité slabosti, ale pak se obrátilo v samolibost, byla to prohra. V dnešním evangeliu na Popeleční středu (Mt 6,1-6.16-18) nám Ježíš předkládá tři klasické způsoby kající praxe, totiž almužnu, modlitbu a půst, zároveň však varuje, abychom těmito prostředky nehledali dosažení vlastního prospěchu, úcty a obdivu ze strany okolí. Tak bychom totiž úplně převraceli smysl těchto kajících úkonů, které ze své podstaty ochuzují a umenšují naše Já: almužna nechá splasknout naši peněženku, půst břicho a modlitba ducha. Cílem je naprostá chudoba před Bohem: materiální, tělesná i duchovní. Postní snaha o uvedení řádu do našeho života je jen předpoklad pro to hlavní: vyklidit prostor tomu, který si v nás při křtu učinil příbytek, kterého ale stále svým sobectvím vytěsňujeme, totiž Kristu, „který obnovuje v každém z nás všechny momenty svého pozemského života: narození,… půst, pokušení, konflikty, vítězství, bolesti, agónii, utrpení, smrt, vzkříšení i nanebevstoupení.“ (J. H. Newman)
Video
Sdílet:
