„Každý, kdo prosí, dostává…“
Čtvrtek po 1. neděli postní
(Mt 7,7-12)
Málokteré slovo evangelia se tak často dostává do kolize s naší zkušeností jako Ježíšovo ujištění, že každý, kdo prosí, dostává. Tolikrát jsme o něco prosili – a nebyli jsme vyslyšeni! Jistě, mnozí zase mohou dosvědčit, kolikrát se dostali z bezvýchodné situace, kolikrát se odvrátilo neodvratné, kolikrát kolo osudu zvrátilo směr svého otáčení, když se modlili. Proč ale to nefunguje vždy a stoprocentně? Proč? Jak může Ježíš slibovat, že každý, kdo prosí, dostává, když nedostává? Buď je Bohu jedno, jaké mám potřeby, je vůči mně lhostejný, nebo nemá moc splnit mou touhu, nebo neexistuje…
Přiznám se, že kdyby mi Bůh vždy a hned splnil všechna má přání, nedokázal bych si ho vážit a hlavně bych v něm neměl jistotu. Takový Bůh, který by byl automatem na plnění přání, by mě neuchránil před mou hloupostí. Vždyť tak často se domníváme, že prosíme o chléb, ale ve skutečnosti chceme kámen, toužíme po rybě, která je ve skutečnosti had. Bůh ví vše lépe a má nás více rád než my sami sebe. Proto nesplní naše přání vždy tak, jak my si představujeme. Automat na splněná přání je modla.
Bůh ale naše modlitby slyší a vždy vyslyší, jen možná jindy a jinak, než my si představujeme. Ježíš říká: „Každý, kdo prosí, dostává,“ neříká ale, že dostává přesně to, oč prosí; „kdo hledá, nalézá,“ ne vždy ale přesně to, co hledal; „kdo tluče, tomu se otevře,“ což ale neznamená, že za dveřmi musí najít to, co si představoval. Někdy až s odstupem času můžeme pochopit, že nás Bůh ve skutečnosti vyslyšel, i když jindy a jinak – k našemu prospěchu. A můžeme mu děkovat, že nesplnil naše přání, tak jak jsme chtěli – ke své škodě. Ve skutečnosti Bůh, který nás zná lépe než my sami sebe, plní všechna naše opravdová přání. Někde v hloubce našeho srdce jsou přání podstatná. My ale je často interpretujeme příliš povrchně. To, po čem naše srdce touží, ztotožníme s tím, co nám jako první vstoupí do cesty. Nesplněné prosby tříbí naše přání. Bůh jako dobrý Otec nám chce dát to podstatné, chléb a rybu. Především chléb eucharistický a rybu v jejím symbolickém smyslu: tedy svého jednorozeného Syna. A v něm nám dává sám sebe. On sám, jeho věčný život a jeho nekonečná láska jsou těmi „dobrými věcmi“, které nebeský Otec jistě neupře těm, kdo ho prosí. Ano, Bůh nám dává i jiné věci, ale nejspíše vždy vzhledem k tomu největšímu daru. Nedává nám to, co by nás od toho největšího odvádělo. Byl by to danajský dar. A Otec nedává danajské dary.