Pokolení zlé hledá znamení
Středa po 1. neděli postní
(Jon 3,1-10; Lk 11,29-32)
Ježíš hodnotí své pokolení jako „pokolení zlé“, protože „hledá znamení.“ Co je na tom tak zlého? Nemáme přece být ve své víře lehkověrní, pověrčiví. Naše víra má být podložená. Nevychází z exaktního důkazu – to už by nebyla víra, ale také to není skok do naprosté iracionality („credo quia absurdum“). Pro zralou víru, která se zodpoví před kontrolou rozumu, stačí oprávněný důvod, znamení. Ježíš sám chápe svá znamení jako naši cestou k víře: Takový učinil Ježíš počátek svých znamení (…) a jeho učedníci v něj uvěřili (Jan 2,11). „Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, neuvěříte“ (Jan 4,48). Mnoho jiných znamení učinil Ježíš před svými učedníky, která nejsou zapsána v této knize. Tato však jsou zapsána, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a věříce abyste měli život v jeho jménu (Jan 20,30-31).
Proč je tedy zlé pokolení, které hledá znamení? Protože hledá, stále hledá, stále žádá nová znamení, a stále nenachází. Protože nehodlá nalézt. Nikdo v dějinách lidstva neučinil tolik a tak velkých divů jako Ježíš (jejich historičnost potvrzuje například Talmud, ač je vykládá pochopitelně po svém). Jeho generace to vše viděla na vlastní oči. Někteří uvěřili, i když třeba žádné z těch znamení neviděli (např. slepý Bartimaios v Mk 10,46nn.), jiní – pokolení zlé – žádali stále nová znamení, a čím jich viděli více, tím byli skeptičtější a zatvrzelejší (když nechci přijmout pravdu, musím se vůči ní obrňovat tím více, čím očividněji se představuje). Ježíš staví postoj „tohoto pokolení“ do kontrastu s obyvateli Ninive, kteří se na Jonášovo proroctví zkázy obrátili, ač neměli vlastně žádné znamení (z textu knihy Jonáš se nijak nejeví, že by Ninivané věděli o prorokově epizodě s velrybou), jen Jonášovo slovo! Podobně královna z jihu, která vážila dlouhou cestu do Judska jen proto, že se doslechla o králi, který moudře mluví. Toto zlé pokolení má Pravdu na dosah ruky, a přece nemůže věřit. Problém není v nevěrohodnosti Toho, kdo k nim mluví. Znamení, která Ježíš koná, jsou více než dostatečným důvodem k víře. Víra není čistě rozumový závěr. Je víc, je to celostní postoj, v němž se spojují všechny síly ducha: rozum, intuice, jakýsi duchovní šestý smysl, hlavně ale vůle k dobru. To všechno se spojuje v orgánu, který Bible nazývá „srdce“. Kdo má čisté srdce, může vidět Boha (srov. Mt 5,8). Podobně jako je tomu v mezilidských vztazích, tak i o víře platí, že poznání druhého nezáleží jen na tom, jaký je ten, koho poznáváme, ale také na tom, jaký je ten, kdo poznává. „Kdo chce plnit jeho vůli, pozná, zda je mé učení od Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe“ (Jan 7,17). „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37).
Video
Sdílet:
