Ježíš věděl, že přišla jeho hodina…
Zelený čtvrtek
(Jan 13,1-15)
Zahajujeme slavení Velikonočního třídení. Každý rok znovu smíme vstoupit do tajemství Ježíšovy Hodiny a mít na ní podíl, nechat do ní vtéci všechny své hodiny, které občas bývají tak těžké, tak prázdné. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina. Je to hodina všech hodin, rozhodující hodina dějin, Hodina s velkým „H“. Hodina, ve které se člověku otevřela cesta z pomíjivého života do věčnosti, Hodina, která spojila nebe se zemí, Hodina, která nás všechny smířila s Bohem, Hodina, v kterou nám Bůh odpustil, Hodina, v níž nám byla dána milost, Hodina, v níž nám Bůh zjevil svou věčnou lásku, Hodina, v níž nám Bůh ve svém Synu dal sám sebe. Od této Hodiny dostávají smysl všechny naše hodiny, celý náš život.
Je to Hodina lásky. Ježíš ví, že má přejít z tohoto světa k Otci. Protože na sebe při vtělení přijal smrtelné tělo, nemůže tento přechod mít jinou podobu než smrt. A protože na sebe vzal náš hřích, bude to krutě bolestná, ponižující, potupná smrt. Pro Ježíše to bude nejtěžší hodina života, a přece slavná, vrcholná. Ježíš ze své smrti učiní poslední a definitivní skutek lásky, dokonalý dar sebe sama. Mytí nohou je předobrazem jeho lásky až do krajnosti, kterou projeví na kříži.
Petr nechápe. Zdá se mu, že Ježíš, jeho Mistr a Pán, ztrácí svou důstojnost, když se takto ponižuje, sklání se k nohám svých učedníků a koná otrockou službu. Ježíš však neztrácí svou důstojnost, nezamlžuje své božství, ale právě takto ho plně zjevuje! Jan dvakrát zdůrazňuje, že Ježíš toto gesto pokorné lásky vykonal v plném vědomí, že je na cestě k Otci a že od Boha vyšel a k Bohu se vrací a že mu Otec dal všechno do rukou. Ježíš jedná v sebevědomí Božího Syna, jako Bůh. Bůh se od počátku dějin spásy sklání k člověku. Nepopírá přitom sám sebe, ale zjevuje, kdo ve skutečnosti je: Bůh je láska (1 Jan 4,8). Ježíš plně zjevuje Boha, když jde v lásce do krajnosti, když nehledá sám sebe, ale dává přednost druhému, tomu malému, ubohému, když za své přátele položí svůj život.
První, co od nás čeká, je, že v jeho lásku uvěříme, že uznáme, jak moc ji potřebujeme, tu lásku, kterou si nemůžeme zasloužit, které nejsme hodni, a přece nám ji dávána. Necháme si posloužit, necháme si umýt nohy!
Pak ale máme též Krista následovat v aktivní službě. „Jestliže jsem vám umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte si i vy navzájem umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělala vám, tak máte dělat i vy!“ Máme sloužit svým bližním, v pokoře a prostotě, sklánět se k těm, kdo jsou malí, potřební, pokleknout před svým bližním. Musíme umírat své pýše, ambicím, pocitům nadřazenosti a učit se stavět se na poslední místo. Jinými slovy, musíme se učit lásce. Ta dá smysl každé hodině našeho života, ta spojí naše hodiny s Ježíšovou Hodinou, jedinou Hodinou lidských dějin, která nepomíjí, ale ústí do života věčného, do života věčného Boha, který je Láska.