„Kdo slyší mé slovo a věří…, má život věčný…“
Středa 4. postního týdne
(Jan 5,17-30)
Dnešní evangelium navazuje na včerejší. Ježíš pouhým slovem uzdravil ochrnulého. Židé ho za to volali k odpovědnosti, neboť uzdravení proběhlo v sobotu, což podle nich narušilo Bohem předepsaný sobotní klid. Ježíš se hájí: „Můj Otec pracuje až dosud, i já pracuji.“ Když Bůh sedmého dne přestal konat veškeré své dílo a oddělil ten den jako svatý (Gn 2,2-3), neznamená to doslova, že by byl nečinný – to by se svět propadl do nicoty… Bůh stále svou mocí udržuje svět v bytí, tedy „pracuje“. Šabat je pro člověka, ne pro Boha. Tak to chápali i židé, proto je Ježíšův výrok tak nadnesl: To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen že rušil sobotu, ale také že nazýval Boha svým vlastním Otcem a tak se stavěl Bohu naroveň. Ježíšův postoj k sobotě, ale i další jeho chování v evangeliích (např. odpouštění hříchů) předpokládá, že si dělá nárok na božskou autoritu, a tedy i na božství samé. Zde to říká výslovně, zároveň ale vysvětluje, jak to chápe. Ne, není Bohem vedle Otce, nezávisle na něm. „Syn nemůže sám ze sebe dělat nic, než co vidí, že dělá Otec.“ Syn může dělat vše, co Otec, ale jen v závislosti na něm. Syn je vše, co je Otec, ale jen proto, že to má od Otce: „Jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.“ Tato věta vystihuje celý paradox Synova bytí. Otec je absolutní bytí, nezávislé na komkoli a čemkoli, má zdroj bytí sám v sobě. Syn dostává od Otce jeho vlastní bytí, v téže míře, dokonce s jistou svébytností – „sám v sobě“ – a přece to má jen proto, že mu to „Otec dal“. Syn je „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha.“
Z pozice toho, komu Otec dal všechno, má Ježíš vůči nám kompetence, jaké má jen Bůh: má moc konat soud, je v jeho moci nás vzkřísit a dát nám život věčný. Z téhož důvodu mu ale také z naší strany náleží božská úcta – klanění – a veškerá důvěra, kterou člověk může dát jen Bohu. Pokud mu takovou důvěru jsme schopni dát, znamená to pro nás spásu. „Amen, amen, pravím vám: kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života.“ Ježíš jako Boží Syn v sobě nese věčnost. Kdo ho ve víře přijímá, má na ní účast. Ježíš zde mluví v přítomném čase, nikoli budoucím. Neslibuje, že víra v něho nám zaslouží život věčný, který jednou dostaneme, ale tvrdí, že víra v něho nám ten život věčný získává už nyní. V Ježíšovi se budoucí stává přítomným. V něm se setkáváme se svou definitivní budoucností, vírou ji přijímáme. Už máme život věčný. Ani smrt na tom nic nemže změnit.
Video
Sdílet:
