Uvěřil tomu slovu a šel
Pondělí 4. postního týdne
(Jan 4,43-54)
Královský služebník, jemuž Ježíš uzdravil syna, je člověk vzorné víry. Když se dozví, že Ježíš je v Káně Galilejské, vzdálené od Kafarnaa nějakých 40 km, vydá se hned za ním. Nechává doma svého syna v kritickém stavu. Může se vrátit za dva dny s nepořízenou, jeho syn mezitím zemře a on, otec, se připraví o poslední chvíle s ním, někdo jiný ho bude držet za ruku v jeho agónii, někdo jiný uslyší jeho poslední slova, někdo jiný mu zatlačí oči… Až mu budou vyprávět, jak synek stále volal „tati!“ a hledal ho horečnatýma očima mezi přítomnými… Otec to risknul. Jde o život syna. Ježíš je jeho jediná naděje. Jen on může umírajícímu pomoci. Otec se musí od svého syna vzdálit, aby se dostal k Ježíšovi, musí si udělat od svého problému a své bolesti odstup, aby je mohl předat Ježíšovi.
Ježíš jeho žádost nejprve okomentoval: „Když neuvidíte znamení a zázraky, neuvěříte.“ Je to výčitka malověrnosti, nebo prosté poučení, jak my, bytosti tělesně-duchové, můžeme dospívat ke skutečnostem čistě duchovním – skrze viditelná znamení? Pokud by to byla výčitka, pak jistě ne na adresu toho starostlivého otce – ten je v tomto příběhu vzorem dokonalé víry. Nyní je ale už nervózní, protože „hoří“, a Ježíš se pouští do kázání. „Pane, pojď, než mé dítě zemře!“ Ježíš na to: „Jdi, tvůj syn je živ!“ (v aramejštině jen tři slova!) Jako by se ho rychle potřeboval zbavit, aby mohl pokračovat ve svém kázání…
Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Tohle je víra: jít na slovo, jít se slovem, jít ve směru slova. Žádné záruky, žádné podpůrné znamení, jen holé slovo. Člověk se vydal na cestu, vyzbrojen jen tím slovem. Sám. Ježíš nejde s ním, aby mu poskytl psychologickou podporu. Možná bylo snadné tomu slovu věřit, když mu hleděl do tváře, slyšel jeho hlas, tak sugestivní. Nyní zde ale už není, a jemu zůstalo jen to slovo. Čím více se vzdaluje od Ježíše, tím více se přibližuje k domovu. Vybavuje se mu sinalá tvář jeho syna, studený pot na jeho čele, nepřítomný pohled, zimničné chvění jeho údů… Tento obraz stále převažuje nad obrazem Ježíšovy tváře, do níž se mohl zahledět jen na kratičkou chvíli. Ale on se drží jeho slova a jde dál. Vidí, jak mu jdou naproti jeho služebníci. Může čekat nejhorší. Ale on jde a věří slovu. „Tvůj syn je živ!“ Slyší od služebníků stejnou větu, jakou včera řekl Ježíš. Služebníci potvrzují, že právě v té chvíli, kdy to Ježíš vyslovil, to už byla pravda. On šel celou tu cestu v úzkosti a nejistotě, vybaven jen tím slovem, kterému uvěřil – a které nezklamalo!
Video
Sdílet:
