„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon…“
Středa 3. postního týdne
(Mt 5,17-19)
V postní době si bereme na mušku svůj hřích, snažíme se od něho odvrátit a osvobodit, prosíme za jeho odpuštění, při Velikonoční vigilii se ho znovu veřejně zřekneme. Na hřích se můžeme dívat z více úhlů pohledu, různě ho definovat a pojmenovat. V Novém zákoně se užívá více termínů pro hřích, jedním z nich je anomía, což doslova znamená „nezákonnost“. Komplementárním pojmem k němu je zákon. Opakem hříchu je život podle zákona, rozumí se především podle Božího zákona, který pro židy byl kodifikován v zákoně Mojžíšově.
Není snadné pochopit Ježíšův vztah k Mojžíšovu zákonu. Na stránkách evangelií ho vidíme tolikrát ve sporu s oficiálními interprety Zákona, především v otázce dodržování soboty nebo rituální čistoty: dotýkal se malomocných, mrtvých, stýkal se s celníky… Prohlásil všechny pokrmy za čisté(Mk 7,19), čímž vyškrtl ze Zákona celou jednu velkou kapitolu. A pak řekne, že nepřišel zrušit Zákon ani proroky. Podobnou nesrovnalost můžeme najít u Pavla. Na jednu stranu mluví o prokletí zákona, z něhož jsme osvobozeni Kristem (Gal 3,13), takže jsme pro Zákon mrtví (Řím 7,4.6), nejsme pod Zákonem, ale pod milostí (Řím 6,14), na druhou stranu se Zákona zastává: je svatý (Řím 7,12) a duchovní (Řím 7,14).
Ježíšův postoj, stejně jako ten Pavlův, nemá nic společného s dnešním morálně rozbředlým liberalismem. Ježíš a celý Nový zákon nás osvobozuje a vychovává k životu ve svobodě, kdežto svoboda, jak ji dnes často pojímáme – jako absolutní nevázanost, možnost dělat si, co chci – je iluze! Svévole je nesvoboda. Ježíš to říká jasně: „Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu“(Jan 8,34). Ve stejném smyslu nás napomíná apoštol Petr: Jednejte jako lidé svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost(1 Pt 2,16). To samé píše Pavel: Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazení sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou(Gal 5,13).
Ježíš se svým evangeliem nestojí proti Zákonu, ale Zákon naplňuje a překonává. Svým učením nerušil Zákon, ale naopak Zákon osvobozoval od falešných farizejských interpretací, zdánlivě maximalistických, ve skutečnosti povrchních. Ježíš není destruktivní, nechce ničit, ale budovat. Staví na základech, které položil Mojžíš, na nichž budovali proroci. Přijímá tradici svého lidu, ale posunuje ji dál. Nový zákon je naprostá novota uvnitř dokonalé věrnosti Starému zákonu.
Ježíš nás osvobodil ke skutečnému životu ve svobodě, a to je život v lásce. Ta vyžaduje velkou vnitřní disciplínu a nasazení, větší, než stačí na pouze formální splnění jednotlivých přikázání Zákona, zvláště pokud z něho – jak to Ježíš vyčítal farizeům své doby – dovedně vymažeme to nejdůležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost (Mt 23,23), lásku k Bohu a k bližnímu (Mt 22,37-40). Láska nikdy nebude dělat, co je proti Zákonu, i když od něho osvobozuje. Celý Zákon je totiž ve své plnosti obsažen v jediné větě: Miluj svého bližního jako sám sebe(Gal 5,14). Kdo druhého miluje, naplnil zákon. Vždyť přikázání nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást (…), všechna jsou shrnuta v tomto: Miluj svého bližního jako sám sebe. Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska(Řím 13,8-10).
Video
Sdílet:
