„Žádný prorok není vítaný ve svém domově!“
Pondělí 3. postního týdne
(2 Král 5,1-15; Lk 4,24-30)
Ježíš navštívil synagogu v Nazaretě, svůj domovský „farní kostel“. Proslýchá se o něm už ledacos, tak jsou všichni napjati, co jim předvede. On se jim nejprve představil jako ten, na kom se naplňuje mesiánské proroctví (v. 21). Pak ale vyjadřuje jistou skepsi ohledně možnosti působit jako prorok mezi svými rodáky. Tak tomu ostatně bylo vždy. Ježíš se staví do řady velkých proroků minulosti, konkrétně Eliáše a Elizea, kteří svým slovem a mocí od Boha mohli více prospět pohanům než Izraelitům. Ježíš tím zároveň implicitně předpovídá, že bude více přijímán cizími než svými. Agresivní reakce Nazareťanů, kteří ho ženou na sráz hory, aby ho svrhli dolů, jen potvrzuje jeho slova. On však projde jejich středem živ a nezraněn.
Tato epizoda se v Lukášově evangeliu odehrává na samém počátku Ježíšova veřejného působení, a přece už předjímá jeho závěr a celkový smysl. Nepřijetí Ježíše ze strany jeho národa ho později skutečně přivede k násilné smrti, ale on nakonec zase projde jejich středem a půjde živý dál. A jeho evangelium půjde ke všem národům. A všude, kam se vzkříšený Pán skrze své slovo dostane, bude působit spásu. Kdo ho s vírou přijme a bude pokřtěn, bude spasen (srov. Mk 16,16). Víra a křest – to je v dnešním evangelním úryvku předobrazeno ve zmínce Námana, malomocného syrského dvořana, kterého prorok Elizeus uzdravil tím, že ho poslal umýt se do Jordánu. (Od prvních křesťanských staletí se tento příběh používal při katechezi pro kandidáty křtu.) Pro Námana to nebylo snadné: přijmout, že zázračné uzdravení může přijmout tak snadno, tak „banálně“. Bůh působí veliké věci často prostředky pro nás až pohoršlivě jednoduchými, jako je polití vodou, kousek chleba, slovo rozhřešení… Od nás to vyžaduje vzdát se svých představ, jak by měl působit. My bychom čekali více rituálů, více zážitkové metody, trochu té magie, kapku té hypnózy… Je to stále týž problém: Ježíš byl také příliš obyčejný soused na to, aby to mohl být Mesiáš…