Sestoupil do pekel…
Bílá sobota
(Gen 2,2)
Jako po smrti každého člověka, tak také po Ježíšovi, když naposledy vydechl, zůstalo bezduché tělo, bezvládná, nehybná mrtvola. Učedníci se ze strachu rozprchli, se smrtí jejich Mistra v nich zemřela víra i naděje. Nikdo z nich nezajistil jeho pohřeb. Byl to Josef z Arimatie, dosud pouze bázlivý a tajný učedník, kdo se postaral o Ježíšovu tělesnou schránku. S Pilátovým svolením sňal tělo z kříže, zavinul je do pláten a položil do svého nového hrobu ve skále. Pak na hrob přivalili veliký kámen, který Pilát na žádost velekněží nechal zapečetit a hlídat vojáky, jako preventivní opatření proti případné manipulaci s mrtvolou za účelem podvodného zmrtvýchvstání. Ježíš sám je pasivní, odkázaný na cizí pomoc, podobný každému člověku, který zemřel, se stal mrtvolou, která se brzy začne rozkládat, takže z ní nakonec zbude jen hromádka kostí. Ježíš s námi sdílí poslední stav naší lidské bídy, bezmocnost a pasivitu mrtvoly. Nehybné, ztuhlé, chladné tělo, zapečetěný hrob. Definitivní, nevratný stav. Pro Ježíše už není žádná naděje.
Ve většině lidských kultur nacházíme přesvědčení, že bezduché tělo není vše, co z lidské bytosti zbude, ale že to, co mrtvé tělo oduševňovalo, nějakým způsobem existuje dál. Někde se toho báli jako strašidel, jako bludných duchů, kteří mohou škodit živým, jinde věřili, že duše obývá jinou živou bytost, lidskou či zvířecí, ještě jinde byli přesvědčeni, že se duše mrtvých odebírají do podsvětí, kde žijí vlastním životem, o němž můžeme jen fantazírovat. Starý zákon toto místo mrtvých nazýval „šeol“. Neměl co do činění s životem. Je to místo, kam nepřichází světlo, nedolehnou lidské hlasy, kde se nezakouší Boží přízeň, kde se Hospodin nechválí, což je nejvlastnější podstatou života. Sestup do pekel je pro lidského ducha totéž co pro tělo položení do hrobu: smrt, nevratný konec.
Ježíš „sestoupil do pekel“, jak vyznáváme v krédu. Zpečetil svou solidaritu s hříšným lidstvem, propadlým smrti, solidaritu, kterou zahájil svým vtělením. Jeho sestup do pekel je, jako všechno, co prožil, tajemství naší spásy. Ježíš byl Otcem opuštěn, ponechán na místě bez Boha, on ale i jako mrtvý byl Bohem. Na místě bez Boha je nyní Bůh! Smrt už není hranicí Boží přítomnosti, není už prahem, za nímž se nachází jen prázdno a beznaděj. Do Kristova sestupu do pekel platilo, že Bůh může ochránit před smrtí, když ale člověk překročí její práh, není mu pomoci. Nyní už to neplatí. Živý Bůh nás v Ježíši Kristu provází až do smrti, do hrobu, do podsvětí. Ježíšův sestup do pekel znamená, že jeho milost naplňuje veškerý prostor, že není místo, kde by jí nebylo možno dosáhnout. Bílá sobota je oslava milosti, která je k dispozici i ve smrti a podsvětí. Ježíš v podsvětí dostihl všechny mrtvé všech dob a nabízí jim spásu. Apoštol Petr píše, že Ježíššel a přinesl zprávu duším uvězněným (1 Pt 3,18-19) a že i mrtvým bylo hlásáno evangelium (1 Pt 4,6), radostná zvěst o spáse. A Pavel píše Efesanům o Kristu: Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary. Když však vystoupil, znamená to, že musel předtím sestoupit do nejnižších částí země (Ef 4,8-9). Ježíšův sestup do „nejnižších částí země“ přináší vysvobození zajatců. Jeho smrt je náš život.
Video
Sdílet:
