„Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“
Středa po 5. neděli postní
(Dan 3,14-20.91-92.95; Jan 8,31-42)
Ježíš slibuje: „Když zůstanete v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ Ježíš přináší osvobození skrze pravdu. Známe to asi všichni, jak je osvobozující, kdykoli si konečně přiznáme pravdu, které jsme se vyhýbali, protože byla nepříjemná. Ježíš však nabízí dokonalé osvobození skrze přijetí celé pravdy. „Co je pravda?“ (Jan 18,38), tak se ptá při Ježíšově procesu Pilát, který ovšem zůstane při své skeptické otázce, protože propadá politickému pragmatismu, pravdu nectí, ale ohýbá, jak je politicky výhodné nebo nutné (věděl, že posílá na smrt nevinného, ale bylo to politicky nejschůdnější řešení). Co je ale pravda? Kdo má pravdu? Nikdo z lidí nemůže říci, že má pravdu, celou pravdu, už vůbec ne, že je pravda – to může říci jenom Ježíš (Jan 14,6), neboť on je zjevením veškeré skutečnosti, nakolik je Slovem, které vychází z Boha a skrze něž všechno povstalo (Jan 1,1-3). My ostatní se pravdě můžeme více či méně blížit, mít na ní účast, a to v míře, v jaké vůči ní stojíme v pokoře, v jaké ji ctíme, v jaké si za ní stojíme, i když je to pro nás nevýhodné, a v jaké jsme ochotni z poznané pravdy vyvozovat praktické důsledky (to, co právě Pilát nedovedl). Kdo zůstává v Ježíšově slově, které je pravda, kdo uznává, že to slovo obsahuje klíč k celé realitě, že má svou objektivní platnost – nezávisle na tom, jak moc jsme schopni ho chápat, kdo v něm zůstává tím, že si je znovu připomíná, medituje, proniká do něho a snaží se podle něho žít, ten v něm poznává pravdu, která osvobozuje. Kdo naopak chce být mírou všech věcí, kdo chce mít jako jediný pravdu, ten nakonec je otrokem, otrokem svého omylu, že je středem světa, otrokem sebe sama, otrokem hříchu.
První čtení z knihy Daniel dokládá tuto pravdu příběhem. Tři židovští mladíci v babylonském vyhnanství si stojí za svou pravdou, za vírou v jediného Boha. Král Nabuchodonosor ztělesňuje všechny despotické vladaře, kteří si osobují absolutní moc, kteří chtějí vládnout nad tělem i duší svých podřízených, vyžadují bezvýhradnou poslušnost, vnější i vnitřní, dělají si totalitní nároky, hrají si na boha. Šadrach, Mešach a Abednego však takové zbožštění politické moci nepřipustí. Bůh, kterému dali přednost přede vším, kterého se báli, kterého ctili, jehož svaté jméno nenechali potupit, ten jim dal neohroženost před světskou mocí, ten je zbavil strachu, ten jim rozvázal pouta, ten jim zachoval život. Sloužit pravému Bohu znamená být svobodný od všech model a mocností.
Asi ne vždy Bůh své věrné zachrání z každého nebezpečí. Tak mnozí jeho věrní, právě pro svou věrnost jemu, se octli v žaláři nebo na popravišti! Zbavení vnější svobody ještě není to největší zlo, jako není největším zlem, když nám někdo zabije tělo – duši zabít nemůže. Kdyby mezi nás nesestoupil do rozžhavené pece, do jícnu smrti Syn Boží, pak by ovšem jediná naše naděje spočívala z uchránění před smrtí. Jestliže ale on sestoupil mezi nás, do našeho umírání, vzal ho na sebe, zahynul v peci…, ale potom se ukázal opět živý, pak víme ještě o jiné možnosti, než znal Starý zákon: člověk může být nejen zachráněn před smrtí, ale může být zachráněn i ve smrti, i skrze smrt!
Video
Sdílet:
