„Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem!“
Pondělí 5. postního týdne
(Jan 8,1-11)
K Ježíšovi přivlekli cizoložnici přistiženou při činu: „Mojžíš v Zákoně nařídil takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Učitelé Zákona nemají morální dilema, neptají se Ježíše proto, že by chtěli znát jeho názor, jelikož pro ně byl morální autoritou. Chtěli ho přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. A past byla nalíčena vskutku důkladně. Židé v té době neměli právo popravovat. Pokud se někdo provinil tak, že za to Mojžíšův zákon stanovil trest smrti, pak museli případ postoupit římské autoritě – a ta rozhodla (Jan 18,30: „Nám není dovoleno někoho popravit...“). Jak Ježíš odpoví? Pokud řekne „nekamenovat“, mohou ho usvědčit z nedůsledné poslušnosti vůči Zákonu, ze zbabělosti a z konformismu – dává více císaři než Bohu. Pokud by řekl „kamenovat“, pak ho mohou hned u Římanů obžalovat z nerespektování jejich autority, navíc by ztratil mezi lidmi popularitu a pověst milosrdného „přítele hříšníků“. Ať tedy rozhodne, jak chce, vždy se chytí.
Ježíš se sehne k zemi a píše prstem do písku. Jako by tu nebyli. Snad psal jejich hříchy, jak se domnívali někteří církevní otcové, snad rozvažoval, jak zareagovat, snad sbíral trpělivost, aby ho neovládl spravedlivý hněv… Jak mu celá ta scéna musela být nesnesitelná! Hříšníci žalují na hříšnici, hříšníci odsuzují hříšnici! Když na něho dále dorážejí, konečně se vzpřímí a přeruší své mlčení: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí první kamenem!“ Jedinou větou je všechny přesune z tribuny žalobců na lavici obžalovaných, hodí je do jednoho pytle s tou ženou. Pochopili. Všichni odešli.
Ježíš podruhé přeruší své mlčení – nyní, aby vyslovil rozhřešení. Je zvláštní, že své osvobozující slovo nad cizoložnicí vysloví, až když se ujistí, že ji její žalobci neodsoudili: „Nikdo tě neodsoudil?“ – „Nikdo, Pane!“ – „Ani já tě neodsuzuji…“ Jako by jeho možnost nesoudit byla podmíněna jejich neodsouzením. Oni neodsoudili, protože byli sami usvědčeni ze hříchu. Ježíšovo nesouzení ovšem není implicitním vyznáním vlastní viny, jako v jejich případě, ale skutečným rozhřešením hříšné ženy. Přece však své rozhřešení nevyslovil, dokud neusvědčil z hříchu její žalobce. Jinak by se zdálo, že se spravedlivým křivdí, když hříšníkům dává stejnou šanci na spásu jako jim. Bůh uzavřel všechny do neposlušnosti, aby se nade všemi smiloval (Řím 11,32).
Video
Sdílet:
