„Mojžíš psal o mně.“
Čtvrtek po 4. neděli postní
(Ex 32,7-14; Jan 5,31-47)
Ve snaze pomoci židům k víře Ježíš uvádí řadu svědků, kteří pro něho mluví, mezi nimi Mojžíše: „Mojžíš psal o mně.“Kde psal o Ježíšovi? Výslovně slibuje proroka, jehož po něm Bůh pošle (Dt 18,15), ale vlastně celý Mojžíšův Zákon jistým způsobem připravuje Kristův příchod. Zákon byl vychovatelem pro Krista (Gal 3,24). V neposlední řadě také sám Mojžíšův život mluví o Kristu, je jeho předobrazem. To můžeme vidět i v dnešním prvním čtení.
Když lid, nedávno vyvedený z Egypta, upadl do modloslužby, porušil smlouvu a odpadl od svého Boha, má Hospodin pro Mojžíše lákavou nabídku: zničí ten hloupý, tvrdošíjný lid a z Mojžíše udělá veliký národ. Mojžíš nese na bedrech tíhu svého poslání být vůdcem tohoto těžkopádného lidu, který se obrací proti němu, nadává na něj, neposlouchá… Moci se ho tak zbavit! A k tomu se stát novým praotcem vyvoleného národa! Ten už by se nenazýval „synové Jákobovi“, ale „synové Mojžíšovi“! Kdo by odolal takové nabídce! Mojžíš nyní mohl, aby nedělal příliš špatný dojem, říct: „Bože, je mi líto těch lidí, kteří mají zahynout, a sám si nezasloužím takovou poctu, abych se stal praotcem tvého národa, ale je-li to tvá vůle, kdo jsem já, abych odporoval, pokorně se podřizuji.“ Ale to Mojžíš ne. Bůh zřejmě Mojžíše zkouší, zda je pravým vůdcem národa, nebo zda mu jde jen o sebe. A Mojžíš obstojí: začne Hospodina chlácholit a přimlouvat se za lid, přičemž dává v sázku všechno, riskuje, že se sám Bohu znelíbí svou troufalostí. Nejprve sází na Hospodinu čest: Egypťané ho budou považovat za bezmocného, řeknou, že je vyvedl z jejich země, aby je nakonec povraždil na horách… Potom si dovolí Bohu připomínat smlouvu, kterou se zavázal, že rozmnoží Abrahámovy potomky jako nebeské hvězdy a dá jim zaslíbenou zemi… O něco dále ho bude dokonce zapřísahat: „Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ (Ex 32,32). Mojžíš se spojuje poutem solidarity se svým hříšným lidem, nechce pro sebe žádné výhody, buď bude s ním zachráněn, nebo s ním zahyne. Nakonec se sám nechá strhnout k jisté malomyslnosti, takže bude sdílet obecný trest: ani on nevstoupí do zaslíbené země, ale pošle tam pouze mladou generaci (Dt 32,51).
Právě v tomto postoji je Mojžíš předobrazem Ježíše: on, věčný Boží Syn, dokonale věrný, se solidárně postavil na stranu hříšníků, vzal na sebe naše viny, stal se „hříchem“ (2 Kor 5,21), aby nás před Bohem ospravedlnil. Vyměnil si s námi místo: na něho dopadl Boží hněv, který náleží hříchu, aby nám získal Boží zalíbení, které patří jeho dětem. Nebeský Otec ale není zlý, jeho hněv je výrazem jeho lásky vůči těm, kdo ve své hlouposti sami sobě ubližují a sami sebe zbavují života. Jeho láska k nám se projevila tím, že nás minul trest, který za nás uvalil na svého Syna. Jeho láska k Synu se pak projevila v tom, že z něho učinil nového Mojžíše, nového vůdce svého lidu: Ježíš svou smrtí vytvořil nový národ, Církev, a stal se Pánem nad celým světem.
Video
Sdílet:
