„Vyvol si život!“
Čtvrtek po Popeleční středě
(Dt 30,15-20)
Mojžíš předkládá lidu dvě cesty. První cesta vede k životu, druhá ke smrti. Stojíme tedy na rozcestí. Smíme zvolit. Musíme zvolit. Musíme zvolit my, nikdo jiný za nás základní životní volbu nevykoná, ta je výsadním právem a povinností každého z nás. V tom je veliké riziko našeho života, v tom je ale také nesmírná důstojnost naší bytosti: my, kteří jsme si nedali vlastní existenci, smíme určit její základní směr a rozhodneme o jejím cíli.
Musíme se rozhodnout pro jednu ze dvou cest. Cesty jsou už vytyčeny. Každá vede jinam. Cestu musím zvolit podle toho, kam chci dojít. Není možné zvolit jednu cestu a chtít se po ní dostat k cíli, k němuž vede druhá cesta. Není možné žít zlým životem a chtít dosáhnout věčného štěstí. Já nevytyčuji cesty, jen se rozhoduji pro jednu z těch, které leží přede mnou. Možná se zpočátku obě cesty zdají stejné, nějaký čas dokonce vedou blízko sebe, není na první pohled jasné, jak moc se rozcházejí a že každá vede úplně jinam. Nikdy nevidíme cestu celou. Z rozcestí není vidět na konec cesty. Proto jsou na rozcestích ukazatelé. Pro nás takovým ukazatelem je Boží slovo. Oznamuje nám už na začátku, kam která cesta vede. Bůh neklame. Jestliže říká, že cesta neposlušnosti, zvůle a zla vede do záhuby, tak je tomu tak. Jestliže říká, že cesta poslušnosti jeho slovu vede ke štěstí a k životu, tak je tomu také tak, a to nezávisle na tom, co o tom my soudíme. Šťastný ten, kdo to pochopí a zvolí život! Šťastný, kdo to pochopí co nejdříve! Kdo se vydá omylem po špatné cestě, snad mu bude dopřán čas, aby se vrátil na správnou cestu, bude se ale opravdu muset vrátit až na to rozcestí a zvolit druhou cestu, čímž ztratí mnoho času. Proč po cestě Boží nevyrazit hned? Můžeme si tak ušetřit mnohé zklamání a nesmyslnou, neplodnou bolest, nemusíme riskovat, že nám na návrat a na druhou cestu už nestačí čas a síly a že třeba úplně zabloudíme…
Video
Sdílet:
